Domů Hardware a software MS Word 2003 MS Word 2010 MS Excel 2003 MS Excel 2010 MS PowerPoint Windows XP Od každého kousek

Hardware a software


Seznámení s Osobním počítačem a jeho komponenty
HW

 

Úvodem

Takže, rychle zasednout k našemu – dosud tichému – společníkovi, osobnímu počítači. Nejprve se však podíváme, „koho“ to vlastně máme před sebou. Zatím jen kovy, nekovy, polokovy, umělé hmoty a ztuhlý roztok – sklo. Po připojení na elektrické napětí se z toho všeho stane velice složitý systém.

 

Jaké že má náš počítač prvky (subsystémy)? Na první pohled vidíme skříň počítače (s jakýmisi „vnitřnostmi“), monitor, klávesnici, myš a tiskárnu. To je standardní sestava počítače. Dále můžeme mít připojený skener pro vstup grafických informací, pro děti joystick, u technických pracovišť se místo myši používá tablet (digitizér) – deska, po níž pohybujete zaměřovacím křížem s tlačítky, a k vnějšímu světu se počítač připojuje přes modem... Vazby zprostředkují kabely a chováním nás, většinou, počítač nemile překvapí. Udělá totiž přesně to, co mu zadáme, a nikoliv to, co jsme si přáli

(a chyba bývá takřka vždy v nás). Většinou očekáváme, že nám počítač z toho, co známe (data), vytvoří něco, co neznáme (informace).

Zdůrazněme hned na začátku, že to, co mrtvé hmotě počítače zvané technické vybavení (hardware) „vdechne duši“, je programové vybavení (software), a teprve ono na hardwaru vynutí požadované chování. (Základním programovým vybavením je tzv. operační systém teprve ten dělá z počítače stroj na zpracování dat.) O softwaru si však budeme podrobněji povídat později.

Nyní něco ke struktuře počítače. Každý počítač má tyto nejdůležitější části (zkusíme je zde připodobnit člověku):

Struktura počítače

*     Procesor provádějící výpočty, spolu s pamětí pro uložení právě zpracovávaných (aktuálních) dat a sběrnicí, která to vše spojuje ve funkční celek – to vše je jako náš mozek a mícha;

*     Vstupní zařízení – klávesnice, myš nebo modem, to jsou naše oči, uši, hmatové a chuťové buňky, zkrátka vše, čím získáváme informace;

*     Výstupní zařízení, hlavně obrazovka, tiskárna, reproduktory jsou jako naše píšící ruka, hovořící ústa, mimika, to vše informuje okolí o výsledcích činnosti „mozku“;

*     Vnější paměť – uložiště - např. diskety, CD-ROM, DVD-ROM – pro nás je to knihovna, blok, poznámky, zde máme uložena data, s nimiž právě nepracujeme, ale budeme je někdy potřebovat.

*     Vnitřní paměť – uložiště - první počítače byly vybaveny jen disketovými mechanikami nebo magnetofonovými páskami, časem byl kvůli potřebě stále větší paměti doplněn pevný disk - HDD.

V počítačové mluvě často také uslyšíte termín periferní zařízení nebo jen „periferie“, který souhrnně označuje všechna zařízení, která vidíte připojená k počítači.

Jednotlivé počítače se liší tvarem, velikostí, rychlostí, kapacitou, výbavou a cenou, ale všechny musí umět přijímat data, uchovávat je, zpracovávat je a poskytovat výsledek – uvedené části proto najdeme v každém z nich. Standardní sestava je víceméně stálá. Provedení se však mění. Myslet si, že si pořídíme počítač na dobu čtyř let, je iluze. Běžná tříletá záruka na pevný disk většinou odpovídá (morální) životnosti celého počítače. Co se změní? Mimo procesoru a potažmo základní desky (motherboard), do které se všechny základní prvky vsazují a která vše propojuje, to budou paměti (jejich rychlost, velikost a další vlastnosti musí udržet krok se stále náročnějšími procesory) a staré „šváby“, jak se slangově říká integrovaným obvodům (to jsou ty malé součástky s mnoha nožičkami), musíme dát do šrotu.

Velmi čile se nám však pod rukama mění software; ještě než se ho naučíme plně ovládat, už si můžeme koupit jeho novější verzi. To bychom jistě uvítali, kdyby nový software většinou nepotřeboval pro svou lepší činnost i nový, výkonnější hardware (nebo jej přímo nevyžadoval).

Pro vás, kteří jste ještě neviděli, jak to vypadá uvnitř: v pravé části skříně je (vodorovně) základní deska s procesorem, paměťovými prvky atd., svisle jsou do ní zasazeny rozšiřovací karty (jejichž konektory vyúsťují navenek skrz zadní stěnu počítače), „krabičky“ v levém rohu je disketová mechanika a CD-ROM a pod nimi pevný disk, velký plechový kryt zcela vzadu zakrývá zdrojovou část (ta se stará o napájení jednotlivých komponent počítače vhodným napětím) a všechno dohromady to spojuje změť kabelů.

Ergonomie

Dříve než se podíváme na části počítače podrobněji, rozhlédneme se trochu kolem. Zastavíme se u ergonomických problémů a řekneme si, jak počítačové pracoviště správně uspořádat. Měli bychom se snažit dodržet tato pravidla:

*      Vzdálenost očí od monitoru klasického, by měla být cca 60 cm, tj. na vzdálenost natažené ruky.

*      Střed monitoru má být asi 18° pod rovinou očí. Je-li výše, může nás záhadně bolet za krkem.

*      Klávesnice má být v takové výšce, aby paže v předloktí svírala pravý úhel, pod zápěstí patří podložka tak, aby ruka nesměřovala příliš nahoru.

*      Před klávesnicí a po jejích stranách je třeba mít volný prostor. Po jedné straně klávesnice musí být místo pro myš.

*      Monitor nestavte před okno. Prudký přechod světla dráždí oči. Nejlépe je umístit monitor před stěnu, na které je obraz s příjemným motivem.

*      Monitor umístěte tak, aby na obrazovce nevznikaly odlesky – ty zvyšují únavu očí.

*      Vedle monitoru nestavte kovovou lampičku – dochází tak k sekundárnímu vyzařování elektromagnetického pole. Stojan je vhodné umístit minimálně ve vzdálenosti 30 cm od boku monitoru.

*      Monitory nemají být umístěny v řadě za sebou. Rozhodně nedopusťte, aby v kuželu EMI (elektromagnetického pole), který monitor ze zadní části vyzařuje, seděl další spolupracovník. Ze stejného důvodu není dobré opírat se o zadní část monitoru.

*      Vhodné je v práci u počítače zařadit časté krátké přestávky na odlehčení očí.

*      Při práci v noci oči méně unavuje, je-li přisvětlené pozadí monitoru. Ostatně tak jako u obrazovky televizoru.

Co škodí počítači

aneb, na co dát u počítače pozor:

*      Prach. U disket jde o brusný materiál, na deskách uvnitř počítače zamezuje odvod tepla a na monitoru představuje velice nevhodný filtr (přes zaprášené okno se také nedíváte rádi).

*      Kouř. Jde o obdobu prachu v jemnějším provedení.

*      Tepelné šoky. Střídání tepla a chladu (obzvláště v zimě).

*      Vlhko. Způsobuje korozi. Používat vodu na počítač nelze doporučit vůbec, je to obdobné jako mýt budík v umyvadle.

*      Otřesy. Škodí především rotujícím částem, jichž je v počítači několik: pevné disky, diskety v disketové mechanice, kompaktní disk v mechanice CD-ROM a větrák. Otřesy mohou navíc způsobit i uvolnění propojovacích konektorů uvnitř počítače.

*      Elektrické šoky. Správné pořadí zapínání je: tiskárna, monitor a nakonec centrální jednotka (ta je nejcitlivější a měla by být nejvíce chráněna). Vypínáme v opačném pořadí. Nikdy nevypínáme jakékoliv elektronické zařízení pouhým vytažením ze zásuvky a chceme-li počítač ochránit i před šoky přicházejícími z elektrické sítě (i ty mohou způsobit vážné poruchy), pozeptáme se alespoň po tzv. napájecím filtru (vypadá jako prodlužovací kabel nebo jako předřazená zásuvka, ale zároveň chrání před příliš vysokým napětím, které se občas, byť na velmi krátkou dobu, v běžné zásuvce může vyskytnout).

*      Teplo. Počítač pracuje spolehlivě při pokojové teplotě. Chladnější prostředí mu prospívá, vysoká teplota (nad 50° C uvnitř skříně) způsobuje chybovost nebo úplné zastavení činnosti počítače, ne-li dokonce jeho poškození.

*      Statická elektřina. Ta může zničit v počítači takřka vše a jejím zdrojem bývá právě uživatel. Zbavíme se jí např. tak, že se dotkneme radiátoru nebo si umyjeme ruce – přinejmenším vždy před otevíráním počítače. Nesedáme si na umělou hmotu a nenosíme oděvy z umělých materiálů, (raději ani boty na gumové podrážce), abychom se třením látky o podložku nenabili. Takže nesaháme na konektory umístěné na zadní části skříně počítače!

Některé situace, kterých je třeba se vyvarovat:

*      Uvaříme si kávu nebo čaj – dávejme však pozor, kam šálek stavíme. Voda klávesnici nesvědčí a u notebooku může znamenat jeho zničení. Disketu může kapka kávy učinit nepoužitelnou.

*      Před čištěním libovolné části počítače přístroj vypneme a vytáhneme přívodní šňůry ze zásuvky. Pro čištění nepoužíváme chemická rozpouštědla, prášek na nádobí, ani kovové nástroje – ty mohou být jen z umělé hmoty nebo dřevěné (např. seříznutá špejle).

*      Pro stírání prachu je nejvhodnější látka, která nepouští vlákna. Měla by být vlhká, ne mokrá (proto je látka lepší než houba)!

*      Na pracovišti kuřáků trpí nejen nekuřáci, ale i počítač. Kouř vnikne do disketových mechanik, na kontakty klávesnice, usazuje se na deskách počítače, znečišťuje tiskovou hlavu, špiní povrch obrazovky.

*      Občas se v kanceláři stěhuje nábytek. Pohyb počítači nesvědčí, hlavně ne pevnému disku. Stačí nevelký otřes, hlavička vzdálená půl mikronu od disku svištícího rychlostí několika tisíc otáček za minutu se ho dotkne – pak je neštěstí hotové. Totální ztráta dat a možná celého disku následuje. Takže, je-li počítač zapnutý, nepohybujeme s ním ani o centimetr!

*      Nesaháme na konektory na zadní stěně počítače. Počítač sice potřebuje elektřinu, ne však statickou. Proto se také raději ani zbytečně nedíváme dovnitř počítače. To přenecháme technikům.

*      Doporučuje se jedenkrát do roka počítač otevřít a odstranit usazený prach. Pokud však chceme tuto operaci provést sami, omezíme se pouze na opatrné vysátí (lépe vyfoukání) prachu. Před otevřením samozřejmě odpojíme počítač od sítě a zbavíme se statického náboje! Prach jemně přisunujeme štětečkem a použijeme stlačený vzduch ve sprayi. Na vnitřek počítače vlhké prostředky nepoužíváme vůbec.

*      Otvory na monitoru nesmí být zakryty – nikdy na něj tedy nepokládáme papíry ani cokoliv jiného!

*      Skříň počítače nepřirážíme ke stěně. Za počítačem i za monitorem necháme větší prostor pro ventilaci. Přiražení skříně ke stěně také nesvědčí konektorům (jak na monitoru, tak na skříni počítače), u nichž může dojít k poškození připojení drátků.

*      Volné otvory po deskách a konektorech na zadní stěně počítače by měly být zaslepeny, aby jimi nemohl vnikat prach.

*      Otvírání monitoru ponecháme výlučně servisní firmě.

*      Mezi dvěma zapnutími počítače počkáme 15 až 20 sekund, aby měl počítač čas na ustálení všech přechodových stavů, stabilizaci napěťových poměrů elektronických součástí a zklidnění setrvačných hmot pohyblivých součástí. Jinak se můžeme dočkat i toho, že náš počítač dopočítá.

*      Mezi vypnutím a zapnutím monitoru počkáme alespoň pět sekund.

*      Při rozpadu obrazu na monitoru (po obrazovce rychle přebíhají barevné pruhy), raději ihned počítač vypneme a přivoláme odborníka. Nevhodná frekvence vysílaná (ať už z důvodu špatného nastavení, nebo např. působením počítačového viru) grafickou kartou, může elektroniku monitoru poškodit.

*      Počítač, monitor i tiskárna by měly být napájeny z jednoho napájecího okruhu. Je proto jistější použít prodlužovací kabel, tzv. PES (rozdvojky raději ne – některé jsou nevhodně propojené!).

*      Napájení počítače musí mít zemnící vodič.

*      Při bouřce počítač raději vypneme a šňůru vytáhneme ze zásuvky (ne všude je vedení chráněno před bleskem).

*      Po příchodu zvenku do vyhřáté místnosti se nám mimo brýlí orosí i notebook. Musíme počkat, až se vytemperuje přibližně na teplotu okolí. Po bezprostředním zapnutí bychom také mohli jít hned do servisu! (To se ostatně týká všech elektrických zařízení, nedočkavost se nevyplácí!)

*      Tam, kde hrozí riziko výpadků proudu, je vhodné pořídit záložní zdroj (UPS, Uninterruptible Power Source, Uninterruptible Power Supply). To je obzvláště důležité u databázových systémů, kde výpadek v nevhodném okamžiku může data poničit. Jinak většinou postačí práci průběžně ukládat na disk, přijdeme tak nejvýš o data od poslední úpravy.

Jednotlivé části počítače

Nejprve kabely

*      Kabely nenecháváme válet po zemi. Nejen, že o ně můžeme zakopnout, mnohem horší je, když poškodíme konektory! Kabely proto necháváme volně viset nebo je položíme na úchytky připevněné k zadní stěně stolu. Nejde-li to jinak, pomůže alespoň izolepa a přichycení ke stolu.

*      Fixační šroubky konektorů lehce dotáhneme. Každý druhý technik je nedotahuje – snad ve víře, že příště je už nebude muset povolovat. Uvolněný konektor monitorového kabelu často způsobuje například výpadek jednotlivých barev na obrazovce monitoru.

*      Kabely připojujeme jen při vypnutém počítači (technici to sice nedodržují, ale ti si škodu opraví sami).

*      Ženy, (muži většinou nejsou tak pořádní) kabely vzájemně nesmotávejte do úhledného klubíčka. Indukce mezi napájecími a datovými vodiči by mohla způsobit nesprávnou činnost některých zařízení, např. tiskárny.

 

 

 

 

 

 

 

 

Kabely SATA, IDE (80), FLOPPY, eSATA   a  takhle to může vypadat uvnitř PC

Skříň počítače

Vzhled a provedení skříně osobního počítače není z hlediska funkce nejdůležitější. Postupně se ustálila tři základní provedení počítačové skříně:

*      Plochá skříň, tzv. desktopové provedení, je ve dvou variantách. Jednak s „klasickou“ výškou (od dob prvního osobního počítače IBM PC), jednak nízká – v provedení slim line.

*      Věž čili tower (existuje ve třech variantách podle výšky: minitower, miditower a bigtower) je rozšířenější. Zabírá menší půdorys, časté umísťování přímo na podlaze však pro ni není ideální – pomyslete na větrání, prach, nárazy nohou a vysavače při úklidu.

*      Portable (tj. přenosný) je třetí, extrémně ploché provedení používané u notebooků a subnotebooků.

Velikostí skříně je omezen jak počet vnitřních prvků (pevných disků, disketových mechanik a jednotek CD-ROM), tak i jejich provedení. Např. nezbývá prostor pro umístění karet rozšiřujících dále možnosti počítače, např. karty pro připojení do počítačové sítě, zvukové karty; ty pak mohou být ve speciálním miniaturizovaném provedení, tzv. karty PC-Card.

Řádná ventilace skříně (i monitoru) je důležitá pro správnou funkci počítače a nakonec i pro jeho životnost. Tvar skříně tak ovlivňuje větrání vnitřního prostoru. Čím menší je volný prostor uvnitř skříně, tím více tepla se ve skříni hromadí. U věžového provedení se částečně uplatní přirozené chlazení (teplý vzduch stoupá a odvádí teplo); i zde – stejně jako u ostatních provedení – chlazení napomáhá větrák.

Z hlediska dalšího doplňování zařízení je nejvhodnější provedení miditower. Zde lze přidat i další větrák pro zabezpečení intenzivnějšího chlazení. Jak jsme si již řekli dříve, teplo součástkám počítače škodí, chlad prospívá.

U provedení skříně tower se setkáme s modernější konstrukcí ATX. Ta umožňuje snazší přestavbu a modernizaci (upgrade). Nelze do ní použít „starou“, ne ATX-kovou základní desku. Zde se setkáme s tím, že se počítač vypne automaticky po ukončení Windows. Monitor se již vypnout automaticky nemusí, byť je napájen přes zdroj skříně. (poznáme to podle dvou zásuvek ze zadní strany zdroje)

Síťový vypínač umožňuje zapnutí a vypnutí skříně počítače. Nikdy nevypínáme počítač, dokud jsme si na disk neuložili všechna data a neukončili jednotlivé aplikace, neukončili Windows (stiskem tlačítka „Start“, dále příkazem Vypnout|Vypnout a teprve po výzvě počítač vypneme).

U disketových mechanik vyjmutím diskety před zhasnutím kontrolky sice většinou disketu nepoškodíte, hlavičky jsou spojeny mechanicky s tlačítkem na uvolnění diskety, ale o data přijít můžete. S vyjímáním diskety je vhodné chvilku počkat (až kontrolka zhasne).

Nechtěný restart použitím tlačítka RESET nebo stisk hlavního vypínače může způsobit ztrátu dat; vymažou se všechna data z operační paměti, na pevném disku nebo disketě zůstanou – pokud se však na toto médium právě zapisovalo, mohou být i tato data porušena a soubor by nemusel být čitelný.

Hlavní části osobního počítače jsme si v předcházejícím dílu vlastně jen vyjmenovali. Nastal čas říci si alespoň o těch nejdůležitějších něco víc. Ještě dříve však musíme vysvětlit pár pojmů, na které budeme neustále narážet.

Tak slůvko bit (z anglického výrazu pro dvojkové číslo, zkratka b) označuje obecně nějaký dvoustavový prvek, který v počítači reprezentuje číslici 0 nebo 1. Veškeré počítačové informace jsou složeny z jistého počtu bitů, a tak např. čísla jsou v počítači vlastně vyjádřena ve dvojkové číselné soustavě.

Jako vyšší informační jednotka se používá tzv. bajt (anglicky byte, zkratka B), což je skupina osmi bitů schopná vyjádřit 28, tj. 256 kombinací. Na uložení každého „tisknutelného“ znaku, tedy písmen, číslic a dalších tzv. grafémů, počítač spotřebuje právě jeden bajt. V bajtech, resp. násobných jednotkách kilobajt (KB), megabajt (MB) a gigabajt (GB) se také udává kapacita počítačových pamětí. Pro přesnost: počítač pracuje ve dvojkové soustavě a předpona „kilo“ zde neznamená tisíc, ale nejbližší mocninu dvou, tj. 1024 – proto také zkratka velké K (často a ovšem chybně psána „k“); koeficient 1024 platí i pro přechod k vyšším jednotkám. Ale pozor – to se týká v podstatě jen údajů o kapacitách pamětí, resp. přenosů z nich a do nich; tam, kde měřené kvantum nepředstavuje mocninu dvou, například při udávání kmitočtu v MHz, znamená předpona „mega“ a její zkratka M už zase čistý milion, jak jsme zvyklí.

Procesor a paměť

Procesor – součástka, kterou jsme přirovnali k mozku – má v počítači na starosti provádění jednotlivých elementárních operací (podle instrukcí programu uloženého v operační paměti). V osobních počítačích je realizován jako tzv. integrovaný obvod (čip). Jak rychle procesor čte a provádí jednotlivé instrukce, prozradí jeho tzv. pracovní (taktovací) frekvence. Udává se v megahertzích (MHz), a GHz a číselná hodnota tedy znamená počet milionů, biliónů (elementárních) operací, které procesor zvládne za jednu sekundu.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Procesor – srdce počítače

Předním výrobcem procesorů je firma Intel, jejíž produkty de facto představují jakýsi standard – během vývoje se na trhu objevilo množství typů, z nichž každý představoval ve své době takřka neuvěřitelný výkonnostní skok. Z nich se dnes setkáte s typy označenými Pentium, Pentium II (označované též slovem Celeron) a Pentium III, IV následované číslem udávajícím pracovní frekvenci, Pentium III 750, IV 3,2GHz, a více. Před několika lety byly procesory (a podle nich i počítače) označované čísly 286, 386, 486 (přesně řečeno, před toto trojčíslí ještě patří 80, tzn. 80286 atd.). Označení mimo jiné vypovídá o vnitřním uspořádání a množství logických prvků – „tranzistorů“ (dnes několik milionů), které se konstruktérům podařilo vměstnat na maličkou plochu křemíkové destičky (několik cm2). Typ od typu také roste pracovní frekvence.

Mimo procesorů od firmy Intel jsou v nabídce též procesory od firmy AMD (Athlon) nebo procesory od firmy Cyrix. Tyto procesory jsou výrazně lacinější než procesory Intel.

Písmena MMX (MultiMedia eXtensions) doplňovaná k typovému označení procesoru znamenají rozšíření instrukcí procesoru pro urychlení práce s multimédii.

Operační (vnitřní) paměť

slouží k uložení dat a programů, které jsou zde procesoru okamžitě přístupné pro zpracování. Je opět realizována ve formě integrovaných obvodů (jejich černá tělíčka s množstvím kontaktních „nožiček“ jim vynesla přízvisko „brouci“ či „švábi“ – najdete je, stejně jako procesor, na základní desce nebo na zvláštních destičkách do ní zasazených). Důležitou charakteristikou počítače je kapacita operační paměti. Při současných nárocích softwaru bychom v PC měli mít instalováno alespoň 512 MB, raději však počítejme v GB operační paměti – jinak některé programy buď nespustíme vůbec, nebo poběží příliš pomalu.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Příklad pamětí RAM

Disketa, pevný disk, CD-ROM, DVD-ROM

Všechna tato zařízení představují paměť dat. (Nyní přijde trochu teorie, která vyústí v praktické závěry.)

Na disketě i pevném disku jsou data zaznamenána v magnetické vrstvě nanesené na tenkém rotujícím kotoučku (u diskety z pružného materiálu) a uspořádána do soustředných kružnic zvaných stopy. Pevný disk může mít takových kotoučků (ploten, talířů) na jedné ose několik a všechny stopy téhož poloměru („nad sebou“) se pak označují jako cylindr (válec). Stopy jsou rozděleny na sektory, každý pojme 512 bajtů.

Pro technicky erudované: disketa i pevný disk se točí konstantními otáčkami a zapsané sektory jsou proto při téže úhlové rychlosti u okraje nejdelší a u středu nejkratší – zde je tedy hustší zápis. Pevné disky nyní nejčastěji používají 7200 ot/min či 5400 ot/min (u staršího provedení se plotny točily rychlostí 4500 ot./min a ještě starší 3600 ot./min), ale jsou i modely s 10 000 ot./min. Diskety, u nichž je – na rozdíl od pevných disků – záznamová hlava v přímém kontaktu s povrchem nosiče, se otáčejí mnohem pomaleji, je to pouhých 300 ot/min. Otáčky samozřejmě podmiňují rychlost čtení dat.

Z rozdílnosti technického provedení plynou i různé kapacity disket a pevných disků. Typická disketa má průměr 3,5" palce, je v plastikovém pouzdře a pojme 1,44 MB (hovoříme o nejčastějším typu, ale setkat se můžeme i s typem o poloviční nebo také dvojnásobné kapacitě). Již před delší dobou se přestaly používat diskety průměru 5,25" v papírovém obalu o kapacitě 1,2 MB či dokonce jen 360 KB. Moderní pevné disky pojmou gigabajty (gigabajt = tisíc megabajtů) a už nejsou ničím výjimečným ani kapacity několika desítek gigabajtů.

I přes chmurné předpovědi o budoucnosti disket, jsou stále používaným médiem pro uchování a přenos dat.

Zatímco pro hardware je nejmenší adresovatelnou jednotkou na disku jeden sektor (512 B, byte), operační systém (a tedy veškerý software) pracuje s tzv. clustery, jen ty dovede adresovat. Cluster je obecně tvořen několika sektory. Na disketách mívá cluster jeden či dva sektory, na pevném disku závisí jeho velikost na kapacitě disku. Celkový počet clusterů na disku je totiž omezen operačním systémem, a proto větší disky musí mít v clusteru více sektorů. Že vás to nezajímá? Mělo by. Hned uvidíte proč.

Datový soubor (tj. nějaká skupina logicky souvisejících údajů, např. dopis či faktura) se zapisuje po clusterech. Tedy i soubor obsahující jediný bajt zabere celý cluster. Nejméně se samozřejmě diskovým prostorem plýtvá, je-li cluster tvořen jen jedním sektorem. Jeden sektor má vždy velikost 512 byte. To je ovšem u současných velkokapacitních disků nemožné – tak např. při kapacitě 511 MB obsahuje jeden cluster 16 sektorů (má tedy velikost 8 KB, 8192 B). Při velikosti 512 MB je jeden cluster tvořen 32 sektory (16 KB, 16 384 B) a od 1024 MB do 2048 MB již má 64 sektorů, tedy 32 KB. Takže každý běžný dopis čítající 500 až 800 znaků (tedy byte) ukrojí z pevného disku prostor 32 768 B.

Z toho ovšem plyne překvapivý a trochu tristní závěr: soubor o velikosti od jednoho bajtu do 8 KB na pevném disku o kapacitě 511 MB obsadí 8 KB, tentýž soubor na disku s kapacitou od 512 MB do 1023 MB však zabere dvakrát tolik, tj. 16 KB. Velké clustery mají další nevýhodu v tom, že i jeden chybný (nečitelný) sektor vyřadí celý cluster. A protože operační systém vždy načítá celé clustery, prodlužuje se tak i čas potřebný pro čtení.

U velkých souborů, např. s grafickými daty (obrázky), které zabírají desítky megabajtů, neúsporný způsob záznamu tolik nevadí, ale při menších souborech, a těch je většina, se diskovým prostorem vysloveně plýtvá. Zpočátku nám u velkých disků na nějakém tom megabajtu tolik nesejde. Po čase se však diskového prostoru nedostává a začneme uvažovat o koupi dalšího disku. Běžně mohou být v PC pevné disky dva. Nové základní desky umožňují připojit více disků

Kapacitu pevného disku můžeme u Windows 98 zvýšit tak, že místo „klasické“ 16 bitové alokační tabulky (FAT, File Allocation Table) použijeme 32 bitovou tabulku (FAT32). 32 bitů umožňuje adresovat daleko větší prostor než 16 bitů, a tak clustery obsahují méně sektorů a tedy i menší prázdný prostor. Disky od 260 MB do 8 GB mají clustery velikosti 4 KB a pevné disky od 8 GB do 16 GB jen 8 KB. Tedy podstatná úspora!

Zde je vysvětlení zdánlivého paradoxu, že 32 bitová alokační tabulka zvětší kapacitu pevného disku. Kapacita disku je přece dána výrobcem, jaké tedy zvětšení! To je sice pravda, ale ušetří se volný prostor, právě menšími clustery. Zvětší se jeho formátovaná kapacita, a to až o 20 – 30 %.

FAT32 lze vytvořit programem FDISK a naformátováním po instalaci nového pevného disku. Převodem se data neztratí. Vlastní operace však může trvat poměrně dlouho, i hodiny. Zpětný převod z FAT32 na FAT16 již není ve Windows 98 možný! Několik výrobců však program s touto možností nabízí.

Pro znalé. Druh použité alokační tabulky na disku zjistíme snadno tak, že ve Windows v okně „Tento počítač“ stiskneme na ikoně disku pravé tlačítko myši a v místní nabídce vybereme příkaz „Vlastnosti“. Druh FAT je uveden na kartě „Obecné“ v políčku „Systém souborů“. Zde může být FAT (indikuje FAT16) nebo FAT32.

Při FAT16 může být na pevném disku nejvýše 65000 souborů.

Máme-li v počítači 2 a více disků, je vhodné, aby byly všechny disky převedeny na větší FAT, jinak mohou nastat problémy s tím, že Windows další disky nepozná nebo nepracují spolehlivě. Některé programy (navržené pro práci V MS-DOS) také nemusí pod FAT32 pracovat. Neexperimentujeme-li však, je použití FAT32 dobrá cesta zvýšení nedostatečné kapacity pevného disku. Výkonnost počítačového systému zůstane stejná u obou struktur uspořádání pevného disku.

Je tu však ještě jedna možnost: máme-li velký disk, 160 GB, můžeme jej „rozdělit“ na dvě nebo i více oddílů (partition), v tomto případě nejlépe na 50 GB a zbytek. Rozdělení žádáme už při nákupu počítače, běžně totiž obdržíme disk nerozdělený a zformátovaný na FAT32. V dnešní době NTFS pro WINDOWS XP.

Disk si můžeme rozdělit i sami, chce to trochu zkušeností a odvahu. K rozdělení disku na oddíly slouží program operačního systému FDISK. Po rozdělení však musí následovat přeformátování (příprava oddílu k použití) – program FORMAT. Po těchto úpravách se ztratí všechna data, co na disku byla a musíme na něj proto znovu nahrát operační systém, programy i data.

FAT32 umožňuje formátovat disky větší než 2 GB jako jeden disk.

Windows XP CZ PRO. Pro instalaci si můžete vybrat ze dvou druhů instalace buďto přeinstalujete své bývalé Windowsy s možností vrátit se zpět k vašemu systému a nebo butovat přímo z instalačního CD kde Vám bude nabídnuto hned v úvodu zda chcete tu určitou jednotku, kde bude nainstalovaný Win XP zformátovat a to na 3 druhy formátování FAT 16, FAT 32 a NTFS.

Nový formát NTFS, který používají Win 2000 , nebo XP, či VISTA - přednosti tohoto formátu jsou v tom, že délka jednoho souboru na disku může být větší jak 4 GB.

Disketová jednotka je označena písmenem A, a jsou-li dvě, má další implicitně operačním systémem přiděleno písmeno B. Pevné disky začínají písmenem C. Disk C (v systému značen C:) by měl mít kapacitu větší než 8 GB. To, abychom se nedostaly do problémů s instalací software, i když ho můžeme instalovat i na jiný disk, většinou D.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Jednotka pevných disků (HDD)

Práce s disketami

Po vložení 3,5" diskety do mechaniky se odsune kovový kryt a obnaží tak uvnitř pouzdra uložené záznamové médium. Jakmile z počítače přijde pokyn pro čtení či zápis, motor disketu roztočí, záznamové hlavičky se přisunou k disketě (jsou dvě, na každé straně diskety jedna) a provede se požadovaná operace.

Disketu zasouváme do mechaniky tak, že štítek s popisem diskety je na druhé straně než je tlačítko na mechanice pro vysunutí diskety. Disketu nikdy nezasouváme obráceně a nepoužíváme násilí!

Data na disketě vydrží, při vhodném uložení disket, několik let. Při potřebě dlouhodobé archivace je vhodné po několika letech (5 let) data na disketu znovu nahrát. Data se z diskety uloží na pevný disk a zpět se zapíší na disketu.

Pro zajištění bezpečnosti je vhodné data zálohovat na dvě diskety. Potom je velká pravděpodobnost, že se alespoň z jedné přečtou. Pevný disk by neměl být záložním, ale pracovním médiem, i když velká kapacita dnešních disků k tomu svádí – je to však šalba, které nepodléháme!

Také disketa musí být před použitím naformátována – to znamená, že na ní jsou předem zapsány všechny sektory (s prázdnými úseky pro data) a řada „služebních“ informací potřebných pro operační systém. K tomu slouží program FORMAT (jsou však i jiné). Kdy budeme formátovat:

*      před použitím nové diskety (není-li disketa už naformátována od výrobce);

*      vykazuje-li disketa při čtení problémy, např. čte se několikrát za sebou (opakovaný hrčivý zvuk);

*      nelze-li disketu přečíst vůbec.

*      Program nabízí dva způsoby formátování – úplné nebo rychlé. Při prvním formátování diskety a při podezření na chyby zvolíme úplné formátování.

Vykáže-li disketa po naformátování vadné bajty („... bytes in bad sectors“), je vhodné disketu formátovat ještě jednou. Bude-li i při druhém formátování hlášen stejný počet vadných bajtů (a nebude větší než cca 100 – 200 KB), můžeme disketu používat i nadále. Bude-li však při druhém formátování zjištěn jiný počet vadných bajtů, disketu pro nespolehlivost bez milosti vyhodíme.

A ještě častý případ z praxe: disketa zapomenutá v mechanice. Najde-li počítač při zapnutí nebo restartu v disketové jednotce disketu, může se pokusit načíst z ní do vnitřní paměti operační systém (tzv. počáteční zavedení systému neboli „bootování“ – to lze u novějších počítačů změnit a bootovat nejdříve z pevného disku). Pokud na ní systém není, ohlásí nám to (Disc boot failure). Vyjmeme disketu, stiskneme libovolnou klávesu („... press any key...“) a vše pokračuje tak, jako když disketa není založena. Horší to je, když je na disketě bootovací vir – ten se tak dostane do počítače a může napáchat velké škody!

CD-R, RW  (read, read-write)

Dnes velmi populárním typem vnější paměti je kompaktní disk. V podstatě se neliší od běžného hudebního cédéčka, jeho počítačová varianta, zvaná CD-ROM, však samozřejmě používá jiné formáty záznamu. Lze na něj umístit podstatně více dat než na disketu – celková kapacita bývá cca 650 MB.

V počítači můžeme CD-ROM nejenom číst, ale i zapisovat na CD-RW pro zápis dat jsou zapotřebí speciální zařízení – vypalovací mechaniky, při hromadné výrobě se disky lisují z matrice jako gramofonové desky, při výrobě malého počtu kusů se používají tzv. „vypalovačky“, které se také dají přidat do skříně počítače.

Disk je jednostranný, má průměr 120 mm a v menší, málo používané variantě, 80 mm. Obě jde založit do stejné mechaniky. Disky mají tloušťku 1,2 mm. Bezdotyková laserová optika zaručuje čtení bez opotřebení. Životnost média je v běžném prostředí několik desítek let, cca 70 let. Z hlediska zálohování se uvažuje 20 – 30 let.

Disk má několik vrstev. Na jedné straně je vrstva s potiskem a na tuto stranu lze i psát popisovačem. Na druhé straně je ochranná vrstva (ta by měla být čistá, nepoškrabaná) a pod ní je vrstva se záznamem.

Jednotka CD-RW má obvykle tři motory. Jeden diskem otáčí, druhý pohybuje čtecí hlavou s laserem a třetí umožňuje vkládání a vyjímání disku. Data na CD-ROM jsou uspořádána do spirály (v jediné stopě, podobně jako na gramofonové desce), která je rozdělena na sektory stejné délky (a tedy s konstantní hustotou záznamu). Sektory jsou opět sdruženy do clusterů.

Opět něco pro techniky: Na rozdíl od diskety je záznam pomocí prohlubní (pits) a vyvýšenin, pevnin (lands). Záznam je v jedné stopě od středu disku a čtení se děje konstantní obvodovou rychlostí. Rychlost otáčení disku se proto mění v závislosti na poloze hlavy – čím blíže ke středu, tím vyšší otáčky. Moderní mechaniky CD-RW přitom čtou rychlostí více než čtyřiceti násobnou než je původní standard. Díky tomu je pak vyšší i rychlost přenosu dat do počítače. Původní standard dosahoval rychlosti přenosu 150 KB/s (přesně 153,6 KB/s).

 

Uvažuje-li se přenos všech dat, tedy včetně bajtů pro kontrolu a korekci chyb je základní přenos 172 KB/s.

Cédéčko se při základní rychlosti a při čtení na vnější části stopy otáčí rychlostí cca 200 ot/min a při vnitřní části stopy cca 500 ot/min. Násobná rychlost čtení znamená i násobné otáčky. Jsou však technické hranice a přístupová doba není kratší než 200 ms. Ve srovnání s pevným diskem je tedy čtení z CD mechaniky 20× pomalejší.

V některých situacích musí počítač čtení softwarově zpomalovat, aby stíhal data zpracovat. Při velkých rychlostech se může projevovat nerovnoměrnost disku, slyšíme zvuky při běhu.

Zapisovatelné CD (R-W) jsou perfektní zálohovací médium. Náklady na uložení 1 MB jsou minimální. Cena tohoto nosiče dat je několik korun.

Na CD jednotce v počítači si také můžeme, pro zpestření práce, přehrávat zvuková cédéčka. A protože tyto jednotky mají zdířku pro sluchátka, nemusíme hudbou své oblíbené skupiny, ani rušit okolí.

Několik slov k údržbě

*      Prach, prach a zase prach – ten zničí spolehlivě každé elektronické zařízení i nosiče dat. Proto čistota!

*      Nejjednodušší to máme s pevným diskem – ten prakticky žádnou (fyzickou) údržbu nevyžaduje a slouží „až do roztrhání těla“. (O „údržbě“ softwarové si povíme později.)

*      Čte-li disketová mechanika diskety s mnoha opravnými pokusy (poznáme to sluchem) nebo jich více nepřečte vůbec (dostaneme chybovou zprávu), je vhodné použít čisticí disketu. Tu navlhčíme z přiložené ampule, vložíme do mechaniky a počítači dáme pokyn pro její „čtení“ – ten samozřejmě ohlásí chybu, ale účelu, tj. otáčení diskety a očištění snímacích hlav, bylo dosaženo (totéž ještě můžeme zopakovat; celková doba čištění by však neměla přesáhnout 30 s). Můžeme to dělat i preventivně, asi tak po půl roce až roce (podle prašnosti prostředí). Pozor však – čisticí disketa má omezenou životnost, lze ji použít cca patnáctkrát. Potom by její roztřepená plocha mohla záznamovou hlavičku poničit!

*      Kapka vody či zrnko prachu na disketě mohou znamenat, že ji můžeme vyhodit. Diskety se mají uchovávat na čistém a suchém místě, nejlépe ve svislé poloze a v krabici.

*      Nikdy nesaháme na odkrytý záznamový kotouč.

*      Napájecí zdroj počítače (přesněji jeho transformátor), který bývá v rohu skříně, ale i telefon či reproduktor může svým magnetickým polem diskety zničit.

*      Teplo disketu deformuje, není proto vhodné ji v létě ponechávat na slunci ani v autě. Bezpečná teplota je do cca 60 °C. V mrazu disketa zkřehne, ale nesvědčí jí už teploty pod +10 °C.

*      Pro dlouhodobé ukládání disket je nejvhodnější plechová skříň (ta odstíní magnetické pole).

*      U CD-ROM (DVD) diskem v krabičce neotáčíme. Nesaháme na záznamovou stranu – disk uchopíme nejlépe mezi prsty za okraj nebo dvěma prsty za střed a okraj. Otisk prstu v zásadě nevadí, neboť jím paprsek laseru k záznamové ploše pod vrchní krycí vrstvou pronikne, ale na otisku zachycený prach již průniku brání.

*      Pro stírání nečistot použijeme měkkou utěrku nepouštějící vlákna. Stíráme pohybem ze středu (radiálně), ne tangenciálně (jako u gramofonové desky) nebo kroužením. Utěrku je vhodné zvlhčit čistícím roztokem, ten je na bázi isopropyl alkoholu, i ten lze použít.

*      CD lze popisovat lihovým fixem na potištěnou plochu, ne na záznamovou!

*      CD skladujeme v umělohmotných pouzdrech nebo sáčcích, případně v papírových obálkách. Ukládáme je mimo přímé sluneční záření a na místech, která nejsou vlhká. Opět se vyhneme nízkým teplotám.

*      Na trhu jsou čisticí „diskety“ pro mechaniku CD-ROM. Je to vlastně disk se štětečkem a příslušný software, který zajistí, že se čtecí hlavička s optikou umístí nad štěteček a ten setře prach (zde se samozřejmě nic nenavlhčuje). Po „utření optiky“ půjde přehrát i zvukové CD-ROM, které předtím zarytě mlčelo. Tyto čistící disky se nesmí použít pro vyčištění vypalovací mechaniky. Zde můžeme prach vyfoukat balónkem.

*      U CD mechaniky je jednoduchý způsob jak ochránit optiku od prachu – v mechanice ponecháme stále nějaké cédéčko. Tak chrání optiku pod diskem.

DVD

Technologickým pokračováním CD-ROM je DVD (Digital Video Disk), označovaný též CR-DVD. Jak již z názvu vyplývá, jde o digitální video disk, nebo též všestranný digitální disk. Lze na něj nahrát jak filmy, tak zvuk i formát pro zápis dat pro počítač. Reprodukce je takřka naprosto věrná. Tento disk vypadá stejně jako CD-ROM, je oboustranný a má stejné rozměry, viz výše. Jeho kapacita je přímo „fantastická“ – 4,7 GB a je-li záznam ve dvou vrstvách (ty jsou pod sebou) potom 8,5 GB. Rychlost čtení DVD je cca 10 × základní rychlosti CD.

U nových přehrávačů DVD lze přehrát i klasická cédéčka, CD-ROM. Rychlost přehrávání je obdobná jako u CD mechaniky, cca 40× základní rychlost.

Několik slov k době uchování dat

Následující údaje jsou orientační, spíše minimální:

*       Informace na disketě vydrží 3 až 5 let, potom je třeba data znovu přehrát.

*       Magnetická páska 10 až 15 let.

*       CD-ROM, DVD-ROM  má vydržet cca 50 let.

*      HDD má vydržet minimálně 10 let

 

Monitor

Nebudeme se pouštět do technických podrobností, ale musíme se zmínit alespoň o počtu zobrazitelných barev a rozlišovací schopnosti, což významnou měrou ovlivňuje rychlost zobrazení a zátěž grafického subsystému při přenosech obrazových dat.

Obraz na monitoru je složen z velkého množství maličkých obrazových bodů, zvaných též pixely (rozeznáte je, když se na obrazovku podíváte lupou). Na jejich počtu závisí, jak „ostře“ bude obraz vykreslen. Tato charakteristika se nazývá rozlišení a udává se jako součin počtu pixelů v jedné vodorovné řádce a počtu těchto řádek. Každý z bodů může být zobrazen v nějaké barvě – pochopitelně čím více různých barevných odstínů může bod nabývat, tím obsažnější informaci si o něm musí počítač vést v evidenci. V této souvislosti také uslyšíte mluvit o tzv. barevné hloubce, která se vyjadřuje počtem bitů potřebných pro informaci o barvě bodu nebo přímo počtem zobrazitelných odstínů. (Barva se na obrazovce vytváří skládáním tří základních barev – červené, zelené a modré. To platí jak pro klasické vakuové monitory, tak i pro displeje z tekutých krystalů, jak je známe např. z obrazovek notebooků nebo plochých obrazovek LCD.)

Nebude na škodu uvědomit si, jaké nároky jsou při zobrazování na počítač kladeny. Tak např. změna barevné hloubky ze 16 barev (minimum) na cca 16,8 milionu (potřebných pro tzv. věrnou reprodukci barev) zvětší objem obrazových dat šestkrát (ze 4 na 24 bitů pro každý bod), naproti tomu změna rozlišení z 640 x 480 bodů (nejnižší jakžtakž snesitelné) na velmi kvalitní 1280 x 960 pouze čtyřikrát. Za optimum pro běžnou (nikoli grafickou) práci se dnes považuje 1024 x 768 bodů a 256 barev, u horších (levnějších) monitorů se lze spokojit i s rozlišením 800 x 600 bodů.

Informace o každém obrazovém bodu si samozřejmě musí počítač po jistou dobu pamatovat – nebudeme vás už zatěžovat výpočtem, ale vězte, že jenom kvůli zobrazení na monitoru musí být při rozlišení 800 x 600 bodů a 256 barvách někde v počítači vyhrazena paměť cca 0,5 MB, u lepších strojů nejméně 1 až 2 MB (často i více).

A to jsme dosud ještě neřekli, že takto obsáhlou informaci musí grafický subsystém počítače dopravit do monitoru alespoň sedmdesátkrát za sekundu; při nižší obrazové frekvenci, jak zní odborný termín, už obraz bliká a unavuje zrak.

S rozlišením úzce souvisí velikost monitoru. Udává se délkou úhlopříčky obrazovky v palcích a u ní bychom si měli uvědomit alespoň následující souvislosti.

Nejprve opět malá technická vysvětlivka. Každý pixel na obrazovce se jeví jako barevný jen díky tomu, že v daném místě září potřebnou intenzitou tři těsně sousedící droboučká fluoreskující zrnka, každé v jedné ze základních barev. Těch se na obrazovku samozřejmě vejde jen konečný počet – vzdálenost sousedních trojic bývá 0,28 mm, u lepších monitorů i méně, a je tedy zřejmé, že pro daný rozměr obrazovky lze volit rozlišení, tj. počet pixelů, jen po určitou mez.

*      U 14palcového monitoru je horní hranice rozlišení 800 x 600 bodů.

*      Pro práci v grafickém operačním prostředí (ve Windows) je vhodnější vyšší rozlišení (např. 1024 x 768), k tomu ovšem potřebujeme nejméně 15palcový monitor. Vhodný je 17“.

*      Pro běžné kancelářské programy je potřeba monitor s úhlopříčkou 15“, 17“.

*      Pro pracoviště s CAD aplikacemi je potřeba monitor 19“, 21“.

*      Kdo pomýšlí např. i na počítačové zpracování obrazu, musí si našetřit na monitor minimálně 19palcový, lépe 20 (21)palcový, kde lze použít i vyšší rozlišení.

*      Za ergonomickou normu pro obnovovací frekvenci obrazu je 72 Hz. Lze však doporučit minimálně 80 Hz. Často je horizontální a vertikální frekvence svázaná a určením V-frekvence určíme i H-frekvenci. Takže nastavíme takovou, co ještě monitor přenese při nastavené hloubce barev.

*      A aby to nebylo tak jednoduché: přípravu obrazových dat a jejich dopravu do monitoru má na starosti grafický subsystém počítače, realizovaný zpravidla na grafické kartě. Těch je mnoho druhů s různou výkonností a schopnostmi a je velmi důležité, aby parametry grafické karty odpovídaly možnostem monitoru a naopak.

*      Závěrem snad ještě poznámku pro uživatele notebooků: jejich zobrazovací zařízení, tzv. displeje, využívají zcela jiný princip zobrazení na bázi tekutých krystalů (LCD) a vyskytují se v podstatě ve dvou základních provedeních:

*      s aktivní matricí – mají jasnější barvy a jsou dražší,

*      s pasivní matricí – levnější, s méně brilantním obrazem a špatnou čitelností při pohledu ze stran (což může někdy vadit, jindy může být výhodou).

Na co nezapomeneme

*      Monitor pracuje s vysokým napětím, produkuje záření (i když slabé) a magnetické pole; přitahuje tak prach a kouř a ty se usazují na obrazovce i stěnách monitoru.

*      Z monitoru vychází měkké rentgenové záření, EMI (elektromagnetický impuls) a z obrazovky také ultrafialové záření. Z laboratorních šetření vyplynulo, že UV záření není pro oko nebezpečné a i rentgenové záření je zanedbatelné. EMI se zmenšuje na polovinu přibližně každých deset centimetrů od zdroje, ale ještě v půlmetrové vzdálenosti od monitoru je zdraví škodlivé. To se týká především směru dozadu a do stran, před obrazovkou je to podstatně lepší. O obrazovkových filtrech, hygienických normách i o tom, že se v kovových předmětech blízko monitoru vybudí (i dosti silné) sekundární elektromagnetické pole, jsme mluvili minule.

*      U nejnovějších monitorů už nepoužíváme žádné čisticí prostředky (ani ty k tomu speciálně určené), abychom nezničili ochranný film na povrchu obrazovky. K utření postačí navlhčený hadřík, který nepouští chlupy – předtím samozřejmě vypneme počítač (nebo i monitor, je-li napájen samostatně).

*      Starší monitory a obrazovkové filtry čistíme nejlépe speciálním sprejem a stíráme hadříkem či ke spreji přibaleným ubrouskem. Filtr nikdy nemyjeme ve vodě. Mohli bychom tak nenávratně porušit ochranné povlaky.

*      Ochranný filtr použijeme zcela určitě u starších monitorů, ale i u přístrojů splňujících nové hygienické normy má své opodstatnění, např. proto, že zabraňuje odleskům na stínítku, zabraňuje čtení ze stran. Filtr musí být dobře uzemněn – jinak se nabije statickou elektřinou a může rozdávat docela citelné „rány“.

*      Chceme-li někomu na obrazovce (potažmo filtru) něco ukázat, použijeme k tomu umělohmotný nebo dřevěný konec tužky. Prstem bychom nanesli mastnotu a kovovým předmětem poškrábali povrchovou vrstvu.

*      Někde se ještě k odstranění odlesků používají mřížky z karbonových vláken – i ty by měly být dobře uzemněny. Pozor však při ukazování, aby se neprotrhly. Mřížka se nejlépe vyčistí pod tekoucí vodou.

*      U nových monitorů zpravidla najdeme tlačítko (nebo položku menu) pro tzv. odmagnetování („degauss¨). Je tam proto, abychom je občas stiskli a chvilku podrželi.

 

Na závěr hardwarové exkurze nám zbyla zařízení, která výměnu informací mezi člověkem a počítačem zprostředkují nejčastěji – na vstupní straně je to klávesnice a myš, na výstupní straně tiskárna (samozřejmě i monitor, ale jeho informace je pomíjející a svět chce všechno pěkně „černé na bílém“...).

Klávesnice

Popis jistě není nutný – klávesnici máte stále na očích na svém pracovišti, ale možná uvítáte pár poznámek k funkci kláves. V horní řadě umístěné tzv. funkční klávesy F1 až F12 nemají žádný předem definovaný význam – ten jim přiřadí až konkrétní program, který je právě v činnosti. Totéž platí i pro klávesu Esc (z anglického „escape“ – útěk, únik), obecně však platí, že zpravidla slouží k předčasnému opuštění rozpracované operace; spustíte-li tedy v programu nějakou akci a nevíte jak dál (nebo se nemůžete dočkat, až počítač sám ukončí zahájenou činnost), většinou pomůže právě klávesa Esc.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Ergonomická a klasická klávesnice

Hlavní blok znakových kláves – alfanumerická část,  komentář nepotřebuje, chová se analogicky jako na psacím stroji; přemykač se ovšem často jmenuje Shift a zámek přemykače Caps Lock (občas jej zapnete omylem a pak se – vzdor svítící kontrolce – divíte, co jste to napsali...). U počítače však, na rozdíl od psacího stroje, můžete díky softwaru změnit i význam znakových kláves; nejčastěji se tak přepíná mezi českou a anglickou (resp. tzv. programátorskou) klávesnicí, takže některé klávesy mohou mít až čtyři významy (bývají na nich přímo vyznačeny – anglické vlevo a české vpravo, nahoře vždy význam se stisknutým přemykačem). Základní význam kláves Tab a Back Space je tabulátor a vymazání znaku vlevo od kurzoru (zvýrazněná pozice na obrazovce, na kterou program právě „zaměřil pozornost“) i pro ně však platí, že jim program může přisoudit jiné funkce. Velká klávesa dole uprostřed slouží pro vložení mezery.

V tomtéž bloku najdete ještě klávesy Ctrl a Alt, které se používají jen současně se stiskem některé další klávesy (význam opět závisí na běžícím programu), a velkoplošnou klávesu Enter (vstup) se dvěma hlavními významy: v režimu zadávání příkazů znamená potvrzení vybrané operace (stojíme-li v Průzkumníku na souboru tento se otevře nebo spustí, je-li označená ikona, provede se operace pod ikonu vložená, např. se spustí program;v režimu MS-DOS se stiskem Enter ukončuje vstupní zpráva a program přečte, co jsme mu napsali), při psaní textů (pomocí programů zvaných textové editory ap.) označuje zpravidla nový odstavec.

Vpravo vedle znakových kláves vidíte dole skupinu čtyř kurzorových kláves označených šipkami (jimi budete v příslušných směrech posunovat kurzor po obrazovce) a nad nimi šestici dalších, z nichž pravá čtveřice zpravidla posunuje kurzor o více než jednu pozici: Home na začátek řádku, End na konec řádku, Page Up o stránku (resp. o jednu „obrazovku“) nahoru, Page Down naopak dolů. Insert většinou zajišťuje vložení nějakého objektu (např. jednoho či více znaků) do místa označeného kurzorem, Delete (někdy jen Del) má úkol právě opačný – objekt (předem jistým způsobem označený) vymaže. I u těchto kláves má však program možnost jejich popsanou základní funkci předefinovat.

Zde stojí za zmínku, že v případech, kdy počítač z nejrůznějších důvodů odepře další poslušnost a přestane na cokoli reagovat pomůže současný stisk kláves Ctrl, Alt a k tomu ještě Delete. Zobrazí se dialogové okno pro ukončení označeného programu. Ve Windows se tato kombinace použije, zatuhne-li počítač a žádná „resuscitace“, tedy obnovení funkce nezabere. Znamená to však většinou ztrátu rozpracovaných a předem neuložených dat.

Ti z vás, co zadávají velké množství čistě číselných údajů, nepochybně ocení blok numerických kláves zcela vpravo. Najdou v něm nejen číslice a desetinnou čárku (někdy tečku používanou v anglosaských zemích), ale i znaménka základních početních úkonů a další klávesu Enter, která je tak při rychlém psaní lépe po ruce. Bohužel i numerické klávesy mají z historických důvodů dva významy – na starších klávesnicích s menším počtem kláves totiž numerické klávesy zastávaly i funkci kláves kurzorových – a přepínání jejich významu obstarává klávesa Num Lock (aktuální stav opět indikuje příslušná kontrolka).

Numerické klávesy ale mají ještě jednu neocenitelnou funkci – zadáte-li na nich za současného přidržení stisknuté klávesy Alt tzv. kód znaku, vyloudíte z klávesnice znaky, které byste přímo na klávesách marně hledali; až budete zase někdy zuřit, že např. na české klávesnici není apostrof, zkuste Alt a 39 na numerické klávesnici, „zavináč“ u e-mailové adresy vložíme kombinací kláves Alt+64. (Takto lze zadávat všechny znaky definované v tzv. tabulce kódu ASCII – číslo vlastně udává pořadí znaku v této tabulce).

Na své klávesnici asi najdete ještě několik dalších kláves, tak např. klávesa Print Screen sloužila k vytištění aktuální obrazovky na tiskárně (nyní se jí načte obraz na obrazovce do schránky Windows a lze ho uložit do jiné aplikace), Pause zastavila běh počítače až do opětovného stisku, Scroll Lock dočasně přerušil „rolování“ textu na obrazovce atd. Pro usnadnění obsluhy aplikací pracujících pod operačním systémem Windows se na klávesnici často setkáte s klávesami navíc. Tlačítkem „letící okno“ se otevře hlavní menu Windows, jde o příkaz analogický stisku tlačítka „Start“ po levé straně hlavního panelu Windows. Klávesou se seznamem a s kurzorovou šipkou se vyvolá místní nabídka příkazů.

Opět krátká vložka pro techniky: z hlediska provedení je více druhů klávesnic. Nejrozšířenější jsou nyní membránové, kde stlačením klávesy dojde ke galvanickému spojení dvou kontaktů. U kondenzátorové přiblížení kovového jádra klávesy k dorazu změní kapacitu této soustavy, což elektronika rozpozná jako stisk. Klávesy tohoto typu mají větší zdvih než membránové. Existují také klávesnice dotykové, u nichž se klávesy nepohybují vůbec. Vyrábí se též klávesnice s mikrospínači. Přechod z jednoho typu na jiný bývá nepříjemný, ale vše je v podstatě jen otázka zvyku a tedy i více či méně krátké doby na zapracování.

Každá země preferuje své vlastní uspořádání kláves, které co nejvěrněji napodobuje rozložení ustálené na psacích strojích. Česká norma předepisuje uspořádání QWERTZ (podle pořadí v první řadě písmen), americká používá QWERTY. Samozřejmě se při nejednotném nastavování počítačových klávesnic obě normy nezřídka popletou – časté překlepy typu „bzlo, nebzlo...“ má na svědomí právě tento rozdíl.

Přenosné počítače mají – vzhledem k nedostatku místa pro klávesy – obvykle klávesnice odlišné. Zde je pak důležité najít klávesu zpravidla označenou Fn, která umožňuje přidat klávesám další významy a nahradit tak jejich menší počet. Bohužel nedošlo ke standardizaci a tak je na klávesnicích notebooků skoro pokaždé něco trochu jinak. Nejvíce trápí (nebo snad trápilo) odlišné umístění kurzorových kláves na notebooku oproti standardní klávesnici; výrobci se již poučili, ale přesto se s ním můžete ještě setkat.

Ergonomicky propracovaná je tzv. „natural keyboard“, volně přeloženo přirozená klávesnice. Svým tvarem napomáhá udržet správnou polohu zápěstí a prstů. Na první pohled překvapí zajímavým a elegantním designem. U ní je blok znakových kláves rozdělen na dvě části.

Údržba klávesnice

*      Když klávesnici nepoužíváme, zakryjeme ji dodaným plastikovým krytem nebo potahem (lze ho dokoupit).

*      Občas klávesnici „vyklepeme“. Obrátíme ji klávesami dolů a mírně do ní několikrát ťukneme – budeme se možná divit, kolik vypadne smetí, možná i svorka.

*      Podaří-li se nám zkropit klávesnici kávou či jiným nápojem, ihned vypneme počítač (zkrat by mohl zničit obvody na základní desce). Klávesnici otočíme, necháme vykapat a vyschnout (máme-li štěstí, bude pracovat dál) nemáme-li štěstí, musíme ji rozebrat a vyčistit.

*      Čisticí prostředek nestříkáme na klávesnici, ale na hadřík, jímž klávesy utřeme.

*      Rozebrání klávesnice a sejmutí kláves chce trochu cviku, odvahy (někdy i síly), křížový šroubovák a dvě úzké špachtličky – a trpělivost. Sejmuté klávesy je možné umýt zředěným saponátem a po uschnutí usadit zpět – jsou potom jako nové. (Před sejmutím kláves je dobré mít k dispozici obrázek rozložení kláves nebo si je nakreslit.)

 

 

 

 

 

 

 

 

Příklad bezdrátové myši

 

 

Myš

Tzv. myš je nejčastější ukazovací (polohovací) zařízení. U PC se rozšířila teprve s Windows a stala se nutností. Za název vděčí svému tvaru – šedému tělíčku s „ocáskem“. Vespod má nejčastěji kuličku, jejíž otáčení se při posouvání po podložce snímá a počítači předává informaci o pohybu v libovolném směru.

Jiným ukazovacím zařízením, typickým pro notebooky, je tzv. trackball, u něhož otáčíte přímo kuličkou („na záda otočená myš“) a nepotřebujete podložku nebo trackpoint (pružný „čudlík“, na který tlačíte prstem). Někdy se setkáte i s malou senzorickou ploškou, po níž přejíždíte prstem.

Ukazovací zařízení nenahrazuje klávesnici, je však nezbytné pro rychlé ukazování na objekty na obrazovce, např. v tzv. panelu nástrojů různých programů pod Windows ap.

Klasická myš má dvě tlačítka. Levé je pro výběr a pravé pro potvrzování operací. Jeho stiskem a držením objekt na obrazovce uchopíme a přetáhneme, tzv. technika drag and drop (táhni a pusť). Levým tlačítkem se vyvolává místní nabídka příkazů. Funkce tlačítek lze přehodit, ale i leváci používají většinou základní nastavení. Pro technické účely se někdy používá třítlačítková myš, kde třetí tlačítko - kolečko uprostřed umožňuje rozšířit ovládání, např. v CAD aplikacích.

A ještě k myši. V létě se může některá myš ze sluníčka zbláznit – její materiál totiž propustí sluneční paprsky a ty „oslní“ optické snímací čidlo, takže myš ve stínu funguje a na sluníčku nikoli. Nemusíte ji hned vyhazovat, stačí umístit ji do stínu. A nezapomeňte: myší pohybujeme zásadně po podložce, nikoli po stole (aby se dovnitř dostalo co nejméně nečistot).

Myš s kolečkem umožňuje procházet dokumentem pouhým otáčením kolečka místo klepání na posuvník nebo stisk kláves se šipkou.

Na trhu je též myš s optickým senzorem. Vypadá futuristicky, neboť její spodní část svítí. Nevyžaduje podložku a lze se sní pohybovat na libovolném povrchu. Ta od firmy Microsoft má čtyři tlačítka a kolečko, které lze též stisknout. Tato myš je bezúdržbová. Pravda, je trochu dražší než „klasická“ myš s kuličkou.

V nabídce prodejců je též bezdrátová (cordless) myš. Princip kuličky a senzorů je zachován, jen impulsy se přenáší miniaturní vysílačkou od myši ke skříni počítače. Mezi vysílačem na myši a přijímačem na počítači mohou být překážky.

Myš se připojuje k sériovému portu či k portu PS/2 a nebo na port USB, případně je bezdrátová.

Údržba myši

*      Kulička zanáší dovnitř prach, proto je třeba občas ji vyjmout a osičky uvnitř myši vyčistit hadříkem (který nepouští chlupy) namočeným v lihu. Nánosy všeho možného z nich opatrně odstraníme dřevěnou tyčinkou (seříznutou špejlí) a nečistoty vyklepneme.

*      Kuličku otřeme vlhkým hadrem se saponátem, abychom ji odmastili. Lze použít i denaturovaný líh.

*      Otřeme podložku – čím častěji budeme čistit podložku, tím méně budeme muset čistit myš. Můžeme použít též saponát.

*      Na trackball saháme čistýma rukama, jinak jej budeme často čistit.

Tiskárna

Zařízení, která původně vytvářela jen napodobeniny znaků psacího stroje, postupně dospěla až k tisku barevných obrázků. Všechny tiskárny osobních počítačů mají jedno společné – tisknou na papír nebo fólii drobné tečky (body). Čím jsou tečky menší a hustší, tím je výsledek lepší. Hovoříme o rozlišení a měříme je počtem bodů na palec (dots per inch, zkratka dpi).

Podle technického principu nanášení teček na papír dnes rozlišujeme tři nejdůležitější typy tiskáren. Jehličkové vysunují z tiskové hlavy droboučké jehličky, které přes barvicí pásku (podobně jako psací stroj) zanechávají na papíře bodovou stopu. Tisknou po řádcích, rychlost se zpravidla udává počtem znaků vytištěných za sekundu. Počet jehliček v hlavě ovlivňuje kvalitu tisku – u 24jehličkových tiskáren lze dosáhnout až 360 dpi, což je dopisová kvalita, za kterou se už nemusíme stydět. Tiskárny tohoto typu mají oproti jiným principům jednu zásadní přednost – dokážou pořídit průklepy. V horším provedení jde o 9 jehličkové tiskárny a rozlišení 180×180 dpi (svislý a vodorovný směr).

Tiskem po řádcích se jehličkové tiskárně podobá tiskárna inkoustová, místo úderů jehliček však z tiskové hlavy vystřikují na papír droboučké kapičky inkoustu – uslyšíte také o tiskárnách tryskových, resp. bublinkových (Bubble Jet (Canon), Desk Jet (Hewlett Packard), Stylus (Epson)) – kapičku v nich vypuzuje bublinka páry zahřátého inkoustu. Celý princip je malý technický zázrak – trysky mají menší průměr než lidský vlas a v tiskové hlavě jich může být i přes sto. Postupný tisk několika hlav s barevnými inkousty zajistí tisk barevný.

Inkoustové tiskárny jsou bezbarvé (monochromatické) a barevné. Barevné existují ve dvou provedeních. U první je tisková hlava přímo integrována v zásobníku inkoustu (kazeta, cartridge) a vyměňují se jako celek. Tyto kazety jsou samozřejmě dražší než u provedení druhého se samostatnou tiskovou hlavičkou, kde se mění jen inkoustová náplň. Zde je však zase dražší tisková hlava.

Svého času byly i barevné jehličkové tiskárny. Barvy byly v sekcích za sebou nebo v proužcích pod sebou. Nedošly však velkého rozšíření.

Inkoustové tiskárny vytvářejí daleko menší tečky než tiskárny jehličkové a dosahují tedy vyšších rozlišení (až 1440×720 dpi). Představují kompromis ceny, rychlosti i kvality mezi tiskárnami jehličkovými a dalším typem – laserovými.

Laserová tiskárna pracuje na podobném principu jako kancelářská kopírka – obraz se laserovým paprskem promítne na světlocitlivý (selénový, organický) válec, na němž se díky různému náboji v různě jasných místech přichytí různé množství tzv. toneru (jemné saze); ten se pak přenese na papír a při vysoké teplotě „zapeče“.

U laserové tiskárny je dnes 600 dpi minimum (existují i modely s 1200 × 1200 dpi). Nejde však jen o počet bodů, ale též o jejich tvar a ten je u „laserovky“ přesnější. Tyto tiskárny tisknou vždy celou stránku „najednou“ a jejich rychlost se proto udává počtem stran za minutu (pages per minuteppm); jen u těch výkonnějších očekávejte tuto hodnotu vyšší než 10. I laserová technologie už dokáže barevný tisk, je však drahý a používá se jen v profesionální oblasti.

Dalším typem tiskáren je tepelná tiskárna, která se používá v supermarketech apod., k tisku paragonů. Jejich nevýhodou je, že vypálený text na papír časem na slunci vybledne, a s tím se ztratí naše nároky na záruční reklamaci – bohužel. Ovšem jejich tisk je nenáročný a levný.

Opět trocha techniky: Také při tisku vznikne barevný vjem „mícháním“ tří základních barev. Na rozdíl od monitorů však nikoli červené, zelené a modré, ale modrozelené (Cyan), purpurové (Magenta) a žluté (Yellow). Poněvadž však „výroba“ černé z těchto barev nedává nejlepší výsledky, přidává se k inkoustům resp. tonerům v těchto barvách někdy ještě čtvrtý – samostatná čerň (blacK). Odtud pochází tajemné označení popsaného čtyřbarevného modelu – CMYK.

Co do velikosti, jsou tiskárny (jehličkové, bublinové i laserové) pro rozměr papíru A4 i A3. Bublinové tiskárny formátu A3 se používají i na technických pracovištích pro vykreslení výkresů.

Tam, kde tiskárna slouží pro dvě či tři pracoviště, použijeme k přepínání přepínač (mechanický nebo elektronický). Tiskárna se připojuje tzv. paralelním kabelem k paralelnímu portu (konektoru) počítače. Kabel nemá být delší než 5 m (výjimečně max. 10 m), delší kabely mohou způsobit vadnou funkci tiskárny.

Při více pracovištích je vhodným řešením zakoupit výkonnou laserovou tiskárnu, tu přidat k jednomu počítači a nastavit ji sdílenou pro počítače v síti.

Inkoustové tiskárny jsou dvou provedení: běžné a s fotorealistickým efektem, kterým dosáhneme kvality barevných fotografií. Zde se kapičky inkoustu nekladou vedle sebe, ale přes sebe a tak se dosáhne jemných přechodů. K dosažení světelných efektů se mohou použít speciální fluorescenční barvy.

K některým inkoustovým a laserovým tiskárnám lze zakoupit speciální příslušenství a z tiskárny se stane skener (zařízení pro digitalizaci). Existují též multifunkční periferní zařízení, ve kterých jsou sdruženy: tiskárna, fax, skener a kopírka.

Na co tisknout

Všechny druhy tiskáren tisknou dobře na běžný kancelářský papír. Chceme-li však od barevné inkoustové tiskárny skutečně kvalitní výstup, použijeme raději papír speciální. Potřebujeme-li tisknout prezentační „slajdy“ pro zpětný projektor, musíme také zakoupit speciálně upravené fólie pro inkoustové tiskárny. Nelze použít fólie pro psaní lihovými fixy, na těch barvivo nedrží. (Jestliže fólii zkazíme, můžeme ji umýt. Smyjeme však i povrchovou vrstvu a inkoust držet nebude, můžeme na ni potom psát pouze lihovými fixy.)

Také pro laserovky se musí použít speciální fólie, neboť musí vydržet zapékání barviva; totéž platí pro samolepicí štítky.

Modem

Častým příslušenstvím počítače je nyní modem (jde o akronym ze slov modulátor – demodulátor). Umožňuje připojit počítač na telefonní linku.

Modem může být externí, který je na počítač napojen sériovým (nejčastěji) či paralelním kabelem nebo modem ve formě přídavné karty zasunované do základní desky počítače. Přednost dáváme externímu modemu, byť je trochu dražší, neboť nejsou problémy s konfigurací počítače pro připojení modemu.

Nové modemy umožňují i připojení k počítači na USB port. U notebooků mají modemy tvar malé destičky zasunované do PCMCIA slotu.

Většina dnešních modemů je vybavena pro příjem a odesílání faxů. Toto však nestačí – musíme mít instalovaný příslušný software. Potom můžeme dopis napsaný např. v Microsoft Wordu výběrem nabídky Soubor a příkazu „Odeslat|Příjemce faxu“ odeslat přímo jako fax.

Téměř každý externí modem zvládá nyní i voice/data (hlasový/datový) přenos. Modem lze použít jako telefon – předpokladem je instalovaná zvuková karta, mikrofon a reproduktory. Vytáčet číslo můžeme přímo z některých programů, např. Outlooku.

Konektory

Všechny periferie se k počítači (skříni) připojují pomocí konektorů. Ty se nachází na zadní straně počítače. Jaké jsou zde konektory a co se k nim většinou připojuje. Konektor:

*      Napájecí – do něho zasuneme napájecí kabel.

*      Výstupní – do něho se zasune přívodní kabel k monitoru. Monitor se potom zapne automaticky se zapnutím počítače, (u počítače ATX).

*      Grafické karty – 15 dírek (pinů) pod sebou ve třech řadách po pěti. K tomuto konektoru se připojuje datový (tlustý a málo ohebný kabel) kabel od monitoru.

*      (DIN) kulatá zásuvka  s 5 otvory. Kabel lze zasunout jen v jedné poloze určené výřezem. Dnes spíše  PS/2  barvy fialové a nověji USB zásuvka.

*      PS/2 barvy zelené - kulatá zásuvka s 5 otvory, menší než zásuvka DIN. Slouží k připojení myši. Kabel lze zasunout jen v jedné poloze určené výřezem.

*      Zásuvky USB pro připojení dalších zařízení jako tiskárna, skener, digifoto, kameru apod.

*      Sériový port pro připojení starých typů myší, plotterů, modemů, joysticků.

*      Paralelní port pro připojení tiskáren, obvykle jehličkových a starších typů inkoustových.

 

Stolní počítače mají obvykle konektor DIN a notebooky PS/2.

*      Sériový (port) – má 9 nebo 25 kolíků ve dvou řadách. Nejčastěji je jeden konektor s 9 kolíky a jeden s 25 kolíky. Připojujeme jím: myš, joystick (pákový ovladač pro hry), modem, tablet (digitizér, slouží k zadávání souřadnic). V popisu počítače 2× COM.

*      Paralelní (port) – zásuvka s 25 otvory ve dvou řadách. Slouží pro připojení tiskárny, skeneru, externího zařízení pro čtení a zápis dat (ZIP mechanika, externí pevný disk, externí CD_ROM,…). Umožňuje větší přenos dat než sériový port. V popisu počítače 1× LPT.

*      USB – USB (Universal Seriál Bus, univerzální sériové rozhraní). Umožňuje připojení všech možných typů externího zařízení. Některé monitory mají jako příslušenství USB rozbočovač umožňující připojit další zařízení. Připojuje se přes něj: ovládání monitoru, myš, klávesnice, modem, skener, reproduktory, ale i digitální kamera atd.

*      Game port – zásuvka s 15 otvory ve dvou řadách. Slouží pro připojení joystiku nebo kláves MIDI. Je buď samostatný (nemusí být u všech počítačů) nebo jako součást zvukové karty.

*      Zvukové – jde o kruhové otvory – jacky – průměru 3,5 mm jako vývody na zvukové kartě. Zde se připojují reproduktory, mikrofon či jiná hudební zařízení. Jsou 3 nebo 6 (při možnosti připojit dva páry reproduktorů).

*      Pro sluchátka – je umístěn na přední straně počítače při nainstalované CD mechanice. Vedle konektoru je kolečko regulace hlasitosti.

*      SCSI – podlouhlá zásuvka s 25, 50 nebo 68 otvory. SCSI (Small Computer Standard Interface, standardní rozhraní malých počítačů). Jde o rozhraní využívané hlavně u notebooků. Umožňuje připojit různé typy externích zařízení.

Připojování zařízení nelze většinou splést, je odlišeno barevně. Násilí se však vždy vyvarujeme. Přestane - li nějaká periferie fungovat je vhodné se nejprve podívat za počítač, zda některý spoj není uvolněný. Přemístěním počítače (samozřejmě vždy ve vypnutém stavu!) můžeme snadno zařízení odpojit.

Další zařízení připojujeme k počítači zásadně ve vypnutém stavu. I když konektory USB umožňují připojení za chodu.

Notebook

Šéf má, jak jinak, notebook. Hudruje, že mu baterie (přesněji řečeno akumulátory) dlouho nevydrží. K tomuto ožehavému tématu proto ještě několik slov:

 Každá baterie se vybije, a to v ten nejméně vhodný okamžik. Jak tento okamžik oddálit:

*      Zkrátit dobu pro přechod počítače do „spacího režimu“ na minimum, záleží však též na aplikaci (časté starty nejsou vhodné).

*      „Spací režim“ vyvolat manuálně, když víme, že nebudeme chvilku (třeba jen pár minut) pracovat.

*      Vypnout podsvětlení displeje.

*      Nenechat běžet program (např. komunikační) na pozadí.

*      Snížit jas displeje.

*      Vypnout zvuk.

A tohle platí obecně – nejen pro notebooky: baterie vydrží méně, jsou-li stále připojeny k obvodu, který napájejí a nejsou přitom pravidelně dobíjeny, ale nesvědčí jim ani přebíjení (přitom však bohužel vydrží jen omezený počet nabíjecích cyklů). Doporučit lze nejspíš tento postup: i tehdy, je-li k dispozici zásuvka, pracujeme občas bez adaptéru. Ale nezapomeneme: běžným bateriím (NiCd, NiHy) prospěje, necháme-li je nejméně jednou měsíčně – vzdor hlášení počítače o jejich vyčerpání – plně vybít (tj. necháme zapnutý notebook až do vymizení jakýchkoliv reakcí) a pak znovu plně dobít. (Redukujeme tím tzv. paměťový efekt baterií.) Všechny baterie také trpí při vysokých i nízkých teplotách (ostatně vysoká teplota neprospívá počítači vůbec).

Když nepracujeme, adaptér odpojíme od sítě. Proč jej zbytečně přehřívat?

A ještě pár poznámek:

*      Až si šéf vedle vás v autě v noci zapne notebook, navrhněte, aby přepnul na inverzní zobrazení. Bílé znaky na černém pozadí za tmy neoslňují a baterie vydrží déle. Pravda, hůře je vidět na klávesnici.

*      Při ukazování na notebooku se displeje nedotýkáme vůbec ničím – je měkký a mnohem citlivější než skleněná obrazovka!

*      Před přiklopením víka notebooku odstraníme tužku či jiné předměty z klávesnice, přiklopení by totiž displej zničilo.

*      Zašpiněný displej velmi jemně setřeme navlhčeným hadrem nepouštějícím chlupy.

 

V předchozích částech jsme si řekli o technickém pozadí našeho každodenního společníka. Technické vybavení počítače neboli hardware (dále jen HW), volně řečeno „železo“ počítače, není však samo o sobě schopno nic vykonávat. K tomu, aby počítač obživl, je zapotřebí mu „vdechnout život“ a o to se postará jedině software (dále jen SW). HW + SW = PC (počítač). Hardware a software je naprosto nerozlučná dvojice, která teprve společně umožňuje psát dopis, dělat tabulky nebo si zahrát hru.

Softwareprogramové vybavení je posloupnost instrukcí, které počítač postupně vykonává, a tak provádí zadanou činnost. Programového vybavení je velké množství a má více podob. Nejprve přijdeme do styku s krabicí s disketami, nyní častěji s CD-ROM, DVD-ROM a manuálem. Na disketě (CD-ROM) je nahrán vlastní SW, který se po instalaci do počítače (přesně řečeno na jeho pevný disk) projevuje na obrazovce, reaguje na stisk kláves, pohyb myší, požaduje odpovědi na své otázky atd. Program je napsán v programovacím jazyku a kompilátorem (speciálním programem) přeložen do posloupnosti nul a jedniček, kterým HW už rozumí. Základní SW pro práci s počítačem je operační systém (Operating System, dále jen OS), proto jej kupujeme zároveň s počítačem. Bez OS se nedá pracovat, sám však mnoho nepřinese. Pro práci musíme zakoupit specializovaný SW (aplikační programové vybavení).

Operační systém

Nyní tedy zasedneme za počítač a stiskneme hlavní vypínač. Zdá se, že se nic neděje. Ve skutečnosti však probíhá řada složitých operací, kdy na obrazovce nic nevidíme, ale počítač zjišťuje, zda všechny jeho komponenty pracují.

První operace, kterou počítač provede, je vynulování vnitřních paměťových registrů (speciálních paměťových buněk procesoru pro ukládání operací a adres během provádění programu), další operace je spuštění programu BIOS. Spustil se totiž zaváděcí (tzv. bootovací [bútovací]) program ROM BIOS, který vyvolá program POST (Power-on Self Test, test po zapnutí). ROM BIOS (Basic Input Output System) je základní vstupně-výstupní systém, program umístěný v paměti ROM (Read Only Memory, paměť, ze které lze jen číst). BIOS vytváří několik firem, např. Phoenix, AMI, Award atd., a proto se jeho konkrétní projev může počítač od počítače poněkud lišit. Některé činnosti však musí být společné.

V prvé řadě jde o testování HW – potenciálně nejzávažnějších chyb, po jehož ukončení vydá počítač (program POST) zvukový signál. Jedno pípnutí, které po čase ani nevnímáme, znamená, že po hardwarové stránce je vše v naprostém pořádku. Jiné zvuky – dvojité pípnutí, několikeré pípnutí, souvislý tón nebo také žádný zvuk avizují problémy. Tady už nám pomůže jen specializovaný technik. Než začnete volat SOS, zkontrolujte zadní část skříně počítače a lehce dotlačte připojené konektory. Např. jeden ze signálů přerušeného pípání signalizuje poruchu klávesnice a ta může být způsobena právě povytaženým konektorem. (Někdy se porucha na klávesnici signalizuje jen textovým výpisem na obrazovce. Dotlačení konektorů a lehké dotažení jejich šroubků často vzniklý problém vyřeší.)

Jeden z testů kontroluje také videokartu (karta řídící zobrazování na monitoru). Teprve po tomto testu spatříme úvodní obrazovku našeho systému (tak se také někdy říká počítači). To se představila jeho základní deska. Na obrazovce nás mohou upoutat rychle se měnící čísla. To POST testuje paměť počítače, takže závěrečné číslo by mělo souhlasit s instalovanou velikostí operační paměti (samozřejmě jde o mocninu 2). Při testech se do paměti zapisují data a zpětně se čtou. Na obrazovce se většinou také zobrazí nápověda, jak vyvolat režim SETUP.

SETUP je součástí BIOS, jehož jedna část je napevno zapsaná do ROM (proto ROM BIOS). SETUP je však uložen v paměti CMOS (Complementary Metal-Oxide Semiconductor, polovodič s vrstvou oxidu křemíku), přesně řečeno v paměti CMOS RAM (Random Access Memory, paměť umožňující zápis i čtení), neboť CMOS je technologie výroby čipů (čip – křemíková destička, na které jsou složitými cestami vytvořeny integrované obvody). Říká se však a na obrazovce se často vypisuje CMOS SETUP. Tak tedy, v paměti CMOS SETUP jsou uloženy základní informace o počítači. Tato paměť je stále udržována „při životě“ pomocí miniaturní baterie, umístěné na základní desce počítače, a obsahuje základní parametry nastavení HW. Je zde zaznamenán typ diskové mechaniky, charakteristika pevného disku, určuje se zde funkce správy šetření energie, a to jak monitoru, tak disků, a mnoho dalších informací ke správné funkci hardware. SETUP používají technici při instalaci počítače a opravách. Nás tyto informace de facto nemusí zajímat. S výjimkou správy šetření energie, neboť zde můžeme nastavit intervaly pro jednotlivé fáze „uspávání“ počítače podle charakteru své práce. Jak co nastavit, se dočteme v dokumentaci k základní desce počítače nebo v manuálu k počítači.

Záložní baterie na desce počítače vydrží tak 3 roky. U starších desek byla naletována a u nových je výměnná.

Rada: Vždy věnujte pozornost hlášením při startu počítače a ujistěte se, že počítač zobrazí správnou velikost instalované operační paměti.

Po testu paměti následuje zjištění, zda nebyly stisknuty nějaké klávesy – např. požadavek na vyvolání režimu SETUP. Když tomu tak nebylo, počítač se nám představí panelem „System Configurations“ – konfigurace systému. Tam zjistíme mnoho užitečných informací (zde si všimneme nejčastějšího BIOS firmy Award). Je zde uveden typ procesoru, zda je instalovaný matematický koprocesor, na jakou frekvenci je procesor (případně i základní deska) nastaven. V pravém horním poli je údaj o velikosti instalované paměti. Dále na panelu zjistíme instalovaná paměťová zařízení, a to jak disketové mechaniky, tak pevné disky (u nich formátovanou kapacitu), toto číslo bude pravděpodobně o něco menší, než se píše v dokumentaci a parametry disků. Instalovaná CD mechanika se zde též vypíše (např. jako CDROM). V pravé části je uveden typ grafického adaptéru, většinou to bude EGA/VGA (PGA), a porty – ty určují možnosti připojení externích zařízení (tiskárny, myši, modemu). Zpravidla najdeme dvě čísla u sériového a jedno u paralelního portu.

Poté, co POST zkontroluje všechny hardwarové komponenty, dostane se ke slovu zaváděcí program uložený v paměti ROM BIOS. Ten se podívá, zda je v mechanice založena disketa. Pokud tomu tak je, načte z diskety zaváděcí sektor (bootstrap sektor, jde o první sektor na disku a má jako každý jiný sektor velikost 512 B) do vyhrazené části paměti RAM a předá mu řízení počítače. Načtený zaváděcí program nyní hledá soubor IO.SYS (Input-Output, vstup-výstup), ten však může najít jen na tzv. systémové disketě, na disketě s operačním systémem. Když ho najde, pokračuje dál. Když ho nenajde, vrátí se řízení ROM BIOS a vypíše se chybové hlášení, že disketa není systémová.

Zaváděcí sektor je na každé formátované disketě, ale IO.SYS jen na takové, která má nahraný OS – je tedy systémová. (IO.SYS je částí OS.) Jak si řekneme později, i v této malé oblasti mohou být viry a mohou počítač zákeřně infikovat.

Disketu, která není systémová, musíme vyjmout a stisknout libovolnou klávesu. Zaváděcí program z ROM BIOS nyní čte první sektor na pevném disku. Opět ho načte do RAM a spustí. Zaváděcí program načtený z pevného disku potom hledá soubor IO.SYS. Když ho najde, načte ho do paměti RAM a spustí. Sám už není potřeba, a tak je přepsán. IO.SYS má v sobě rozšíření BIOS a obsahuje podprogram SYSINIT. Ten nyní převezme řízení počítače a hledá soubor MSDOS.SYS, který nahraje do vnitřní paměti.

Soubory IO.SYS a MSDOS.SYS  však většinou nespatříme, protože jsou skryté. Jejich specifikum je, že jsou na pevných adresách. Nelze je tedy prostě kopírovat, k tomu účelu se musí použít program SYS (externí příkaz OS). Není-li nalezen IO.SYS nebo MSDOS.SYS na pevném disku, zobrazí se chybové hlášení, a pak musíme zpytovat svědomí, co jsme mohli pokazit. Nejčastěji se podařilo vymazat IO.SYS nebo MSDOS.SYS.

Po zavádění obou prvních částí OS se zobrazí hlášení „Startuje se systém Windows “. U Windows XP se nezobrazí hlášení žádné, jen první obrazovka s Windows XP.

Potom SYSINIT hledá v kořenovém adresáři soubor CONFIG.SYS. Ten obsahuje konfigurační příkazy, příkazy pro načtení dosovských ovladačů, zavádí se jím např. ovladač mechaniky CD-ROM. CONFIG.SYS se vytvoří při instalaci OS automaticky nebo ho lze podle potřeb upravit. Následuje načtení dávkového souboru AUTOEXEC.BAT a provedou se v něm uložené příkazy. Opět se vytvořil automaticky a lze ho o další příkazy doplnit.

AUTOEXEC.BAT určuje např. podadresáře, které mají být pro OS stále otevřené, rezidentní programy, které mají být v paměti stále k dispozici apod. Spouští se zpravidla také systémová čeština, kódová stránka 852 (Latin2).

Následuje spuštění Windows. Nyní dojde k načtení ovladačů nutných pro správnou funkci sytému (počítače) a samotných Windows.

Windows 98 i XP podporují (emulují) předchozí operační systém MS-DOS. Kdyby tomu tak nebylo, tak bychom nemohli spouštět programy navržené pro MS-DOS.

Co je operační systém?

Jde o soubor kódových instrukcí, které umožňují práci jiných programů. Na trhu se můžeme setkat s několika OS namátkou - (DOS (diskový operační systém – s jediným oknem), WINDOWS (operační systém s několika okny), LINUX (většinou se používá v podnicích a je zdarma), a také VISTA, nebo OPEN SOURCE, a další. OS zajišťuje součinnost HW a SW. OS je pro programátora věc nadmíru pohodlná. Nemusí totiž komunikovat s počítačem pomocí strojových instrukcí jako v prvopočátcích práce s počítačem. Pouze část BIOS je v paměti typu ROM, ostatní části OS jsou v paměti RAM.

Pro nás uživatele se OS projevuje ikonkami a dalšími objekty na pracovní ploše Windows a akcemi jimi vykonávanými.

Shrnutí

Každý počítač má na své základní desce integrován software, který se nazývá BIOS. Nekupujeme ho, dostaneme ho jako součást počítače. Program BIOS řídí vstupy a výstupy, slouží jako prostředník mezi HW a programy.

V několika posledních letech se v počítačích používá BIOS podporující technologii plug & play (PnP) – zasunout a použít. Tato koncepce, prosazovaná ve výrobě komponentů a programů, znamená možnost okamžitého využívání bez nutnosti nastavovat parametry (např. zasuneme síťovou kartu – pro připojení do sítě, vyměníme monitor, připojíme modem a OS si sám zjistí, o jaké zařízení jde a správně ho připojí). Většinou po novém spuštění OS můžeme zařízení začít využívat.

Operačních systémů je více a jsou závislé na typu HW, pro který byly naprogramovány. Každý OS má své charakteristické rysy, vlastnosti a možnosti. Jeho základní funkce je společná – zajišťovat spolupráci HW, SW a uživatele.

Nyní převažují graficky orientované OS. Tím je Windows, od firmy Microsoft nebo OS/2 Warp od firmy IBM. Tyto OS jsou navrženy pro provoz na počítačích s procesory od firmy Intel (řady x86, Pentium a jejich ekvivalenty).

OS se spustil a můžeme tedy začít s počítačem pracovat.

Poznámky k Windows

Přednosti těchto operačních systémů:

*      jednotný vzhled programů,

*      jednotné ovládání,

*      zjednodušení práce s periferiemi (např. nainstalovanou tiskárnu lze použít ve všech aplikacích bez dalších úprav),

*      znakové sady písma (fontů) – může jich být nepřeberné množství,

*      využívání co největšího rozlišení obrazovky,

*      možnost spuštění více úloh současně (např.zpracování textu a tabulky),

*      umožňuje přenos dat mezi aplikacemi, např. tabulku z tabulkového procesoru lze vložit do textu psaného v textovém procesoru,

*      snadnější komunikace v lokální síti.

Stále obsahuje (emuluje) MS-DOS, a to vzhledem ke kompatibilitě směrem dolů.

Předchozí verze Windows 3.1 (3.11) byly grafickou nadstavbou MS-DOS. Programy (tedy i hry), které pracovaly pod Windows 3.1x budou s největší pravděpodobností běžet i pod Windows 95/98, XP. Programy navržené pro práci pod Windows však nebudou v prostředí MS-DOS běžet.

Nedostatky a problémy

Z pohledu běžného uživatele lze říci, že když Windows fungují, je to perfektní. Když vypoví službu, je to „druhý extrém“. Už samy manuály tloušťkou něco vypovídají o složitosti celého systému.

Programy napsané pro MS-DOS nejsou obecně tak graficky vyvedené, ale mají jednu přednost – jsou daleko rychlejší než jejich mladší bráchové zrození pro Windows. Proto se s nimi můžeme stále setkat – např. při práci s databázemi v lékárnách a jiných institucích v účetnictví a práci s databázemi.

Žádný OS nemůže obsahovat programy pro všechna možná zařízení, která lze k počítači připojit, a tak existují tzv. ovladače. Jsou to malé programy či spíše moduly. Ty se dodatečně instalují k OS a řídí přístup k příslušnému hardwarovému vybavení. Výrobci zařízení poskytují obvykle tyto ovladače na disketách či CD-ROM.

Windows nejrozšířenější ovladače většinou obsahuje jako svoji integrální součást, ale pokrok jde dál, a tak po čase jsou k dispozici ovladače nové.

Pozor! Některý ovladač může pracovat jen s konkrétním HW nebo pod konkrétním OS. Proto čtěte pečlivě průvodní dokumentaci. Změna OS (např. na Windows XP, či VISTU) může také znamenat, že se vzhledem k neexistenci správných ovladačů pro náš nový OS můžeme rozloučit s dobrou funkcí některých zařízení, např. síťové karty, ne-li je rovnou vyhodit. Měli bychom spíše nakupovat výrobky renomovaných výrobců, kde je záruka, že budou podporované i novou verzí OS. Velké množství ovladačů (i pro atypická zařízení) se dá sehnat prostřednictvím Internetu, na www stránkách výrobců.

Organizace dat

S operačním systémem úzce souvisí organizace dat na discích. Soubory (file) se programem zpracovávají jako celek a ukládají se k jiným souborům do složek (adresářů). Tyto složky jsou uspořádány v hierarchické struktuře, které se vzhledem k její koncepci též říká stromová struktura. Takové uspořádání používají prakticky všechny OS.

 

Stromová struktura složek (adresářů)